Bretaňský kůň

17. října 2010 v 16:15 | Parta |  Plemena koní

Úvodem...

Bretaňští chovatelé přistupovali k vývoji svých plemen s nadšením, které leckdy přecházelo ve vášnivou posedlost. Už od starověku se Bretaň chlubila vlastními varietami koní, nebo spíše typy koní, vesměs odovozenými ze stejných kořenů - primitivních, chlupatých malých koní z Černých hor (Montagne d´Atrée) na západě poloostrova, kteří silně připomínali stepní koně. Tento horský kůň byl předkem středověkého mimochodníka neboli bideta (což francouzsky znamená koník) a později i sommieta, statného tvora, který si podobně jako moderní breton uchoval mnoho vlastností horského koně...

Vysvětlení názvu:

Toto původní plemeno francouzského pracovního koně pochází ze severozápadní Francie, z poloostrova Bretaň. Je to oblast, kde se nejdéle udržel keltský jazyk i způsob života a také původní domácí zvířata včetně nemotorně vyhlížejících, ale bystrých a otužilých koníků. Bretoňci chovali více typů koní s názvy původně keltskými, pak francouzskými (bidet, somnier, rosier aj.). Název breton nebo bretaňský kůň se ujal teprve v 19. století, kdy vykrystalizovalo několik výrazných typů a nakonec se na přelomu 19. a 20. století ustálila dvě plemena, bretaňský tažný kůň a bretaňský poštovní kůň.

Původ a historie:

Na počátku vývoje bretona stáli malí, huňatí poníci keltského původu z hor ve vnitrozemí poloostrova, nevysokých, ale drsných Mont d´ Arrée a ze sousedních Černých hor (Montagne Noire). Ve středověku se zde chovali zejména mimochodníci jako cestovní koně a všestranní koně pracovní - somnier. Z těch byli později vyšlechtěni jezdečtí rosieři, kteří ještě neztratili vlohy pro mimochod a byli jakýmsi dávným předobrazem amerických "pětichodových". Všichni tito koně byli domácího původu, prakticky bez cizích vlivů. Teprve koncem 18. a v 19. století se v chovu uplatnili dovezení koně, v chovu corlaye arabové a plnokrevníci, v chovu bretona francouzští chladnokrevníci a některá anglická plemena.
Kvalita koní a obratnost bretaňských chovatelů vedly k založení národního hřebčína v Lanagonnetu v centru oblasti, v němž se chovali i orientální koně a kde vznikl ušlechtilý a velmi rychlý, dnes již vyhynulý corlay, nazvaný podle blízkého městečka. V severní části Bretaně se chovatelé zaměřili na těžké koně, a proto křížili domácí typy s chladnokrevníky buloňskými, s peršerony a ardeny. Tak vznikl těžký tažný breton. V polovině 19. století byli do Bretaně dovezeni norfolkští roadsteři - proslulí klusáci - a byli využiti k vyšlechtění rychlejšího a lehčího poštovního koně, pohyblivého, ale silného klusáka vhodného k těžšímu tahu. Obě plemena byla dále šlechtěna a chována společně. Roku 1909 byly založeny dvě plemenné knihy, ale o tři roky později se spojily v jednu se dvěma sekcemi a teprce r. 1926 vznikla nová plemenná kniha samostatná pro každé plemeno. Předpokladem zápisu do ní jsou složené výkonnostní zkoušky v tahu u obou rodičů. Od r. 1920 není dovoleno přikřížení jiných plemen, oba typy bretonců se tedy od této doby chovají čistokrevně.

Popis a charakteristika:

Bretaňský tažný kůň je středně velký, ale velmi výkonný, vzhledem nepříliš přitažlivý, ale spolehlivý, houževnatější a pohyblivější než jiná chladnokrevná plemena a hodí se do práce, v níž může uplatnit svou všestrannost a ovladatelnost. Bretonský poštovní kůň je těžší klusák, velmi aktivní a energický, štíhlejší a úhlednější než těžký breton, ale téměř stejně silný a ještě vytrvalejší. Osvědčil se nejen v poštovních službách, ale i v armádě.
Těžký bretaňský kůň má čtvercový formát, je v kohoutku jen 152 až 165 cm vysoký (díky poměrně krátkým nohám), má mohutný hřbet a mocnou záď. Hrudník je hluboký, plec silně osvalená, trup válcovitý. Hlava je nápadně velká, hranatá a těžká, profil rovný. Uši jsou malé, oči mají inteligentní výraz. Nápadný je mohutný krk, klenutý a strmě nasazený na pleci, zdůrazněný výrazným tukovým hřebenem. Nohy jsou velmi silné s velkými, dobře utvářenými kopyty, rousy mají být malé nebo vůbec chybět. Srst je hustá, v zimě delší a bohatší, hříva bohatá a zvlněná. Zvláštností tohoto plemene je, že se u něj ocas krátí, takže z něj zůstávají pouze dva, nebo tři obratle. Zbarvení bretona je zpravidla smíšené, jsou to nevybělující bělouši červení, rezaví nebo modří, často i ryzáci se světlou hřívou nebo hnědáci. Vraníci se prakticky nevyskytují, bílé znaky jsou nežádoucí.
Poštovní bretaňský kůň je v podstatě stejného typu, i on má mohutný krk s tukovým hřebenem, robustní stavbu a výšku 150 až 155 cm. Má ušlechtilejší hlavu, kompaktnější trup a nohy jsou čisté, bez rousů, méně robustní než u tažného bretona. I on se chová jako červený nebo modrý bělouš, ryzáci jsou však početněji zastoupeni než u tažných bretonů. Největší rozdíl je v temperamentu a v pohybu. Zatímco těžký breton je vysloveně krokový kůň, postier je typický klusák, velmi pohyblivý, rychlý a vytrvalý. Při tom se vyznačuje velkou silou.

Povaha:

Bretanští koně mají více temperamentu než jiná chladnokrevná plemena, jsou sice klidní a ovladatelní, ale dovedou se soustředit na práci a vkládají se do plnění úkolů s překvapivým zaujetím. Proto jsou dosud velmi oblíbení jak v zemědělství, tak v dopravě a dokonce se vyvážejí nejen na Balkán a do zemí evropského kontinentu, ale i do Velké Británie (což je ratita) a do zámoří, např. do USA a do Japonska. Postier se dokonce osvědčil ve vojenské službě, po dlouhou dobu ho využívaly dělostřelecké jednotky právě pro vynikající povahu. Velká síla a výkonnost tohoto klusáka se totiž spojuje s inteligencí a temperamentem a hlavně poslušností a učenlivostí. A to zajistilo někdejšímu poštovnímu koni, který v moderní době přičel o práci, docela přijatelnou budoucnost.

Využití:

Ve své původní domovině byli bretanští koně skutečně všestrannými služebníky. Dokud nebyly přesně vyhraněny oba stávající typy, vykonávali všechny zemědělské práce a zajišťovali většinu transportu. Dnes je těžký tažný breton používán jako silný a všestranný pracovní kůň všude, kde není vhodné, nebo možné použití strojů, například v lese, v některých polních kulturách nebo v místech, kde jsou hluk a exhalace nežádoucí. Slouží také k zlepšování různých jiných chladnokrevných plemen a právě pro svou spolehlivou povahu aživý temperament. Bohužel se hodí také k produkci masa, protože rychle roste a záhy dospívá a při své robustnosti poskytuje dostatek kvalitní svaloviny.
Postier neboli bretaňský poštovní kůň nedostal své jméno náhodou. Jeho úkolem byla skutečně přeprava poštovních zásilek na dlouhých tratích a osvědčil se i při dopravě cestujících mezi velkoměsty kočáry a dostavníky. Samozřejmě, že sloužil i jako kočárový kůň u soukromníků. O jeho oblibě v armádě již padla zmínka. To samozřejmě již patří minulosti, ale postier našel nové uplatnění ve sportu při vozatajských soutěžích, kdy se kladně projevuje jeho velká síla, pohotovost, ovladatelnost a učenlivost. Trenéři si velmi cení jeho smyslu pro rovnováhu a vyrovnané chody. Kromě toho se používá i v chovu při produkci těžších jezdeckých koní - kobů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama