Berberský kůň

16. října 2010 v 22:59 | Parta |  Plemena koní

Úvodem...

Berber ze severní Afriky je druhé ze světových plemen významných pří zušlechťování četných plemen koní. Je to stejně jako jeho slavnější soused, arab, pouštní kůň, ale přesto se od araba velmi liší vzhledem i povahou. Existuje teorie, že berber pochází ze skupiny divokých koní z úrodných pobřežních oblastí, které v době ledové unikly zpustošení. Pokud by byla správná, pak by byl berber mnohem starší než arab. Tuto spornou otázku mohou rozřešit jen nálezy pozůstatků dávných předků, protože žádné doklady o tom neexistují...

Vysvětlení názvu:

Jméno berbera prozrazuje jeho původ. Pochází totiž ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tunisu. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, které využívali už Kartaginci. I to však byli přistěhovalci, neboť v Africe nikdy divocí koně nežili. O prošlechtění tohoto koně se zasloužili Berbeři, kmeny, které kočovně žijí od 7. století v severní Africe. Jejich jméno je vlastně přezdívka, z řeckého Barbaros, oni sami se nazývají Imadžigen. Z antropologického hlediska jsou složitého původu, patří k Europoidům a mísili se s Féničany, Řeky, Římany a nakonec Araby. Oblast severní Afriky byla od starověku vystavena mnoha cizím vlivům, což se odrazilo i na vývoji koní.

Původ a historie:

Berbery počítáme do skupiny pouštních koní, avšak od araba se značně liší. Někteří odborníci soudí, že se do Afriky dostali z Iberského poloostrova již v předhistorických dobách, jiní míní, že přišli koncem starověku s Vandaly, nejpravděpodobnější však je, že se vytvořili na místě splynutím různých plemen, které dovezli Řekové a Féničané a možná, že na jejich vzniku měli podíl i koně egypští, potomci koní hyksóských. Od 8. století se křížili s araby, čímž získali větší ušlechtilost, ale přesto si uchovali vlastní charakter a typické znaky.
Severní Afrika je oblastí, která koním celkem vyhovuje a v minulosti byla pro ně zřejmě ještě příznivější. I když nemáme doklady o tom, že by zde žili divocí koně, nesporně zde mohlo dojít ke zdivočení koní dovezených, kteří vytvořili vhodný základ pro upevnění velmi typického a svérazného plemene. Berber je kůň vynikajících vlastností, a proto jej využívali i arabští nájezdníci, s nimiž se dostal zpátky do Španělska. Později se berbeři pod různými jmény dováželi do evropských hřebčínů a mnohem dříve než arabové ovlivnili vývoj dostihových koní a také vojenských polokrevníků. Ukořistění berbeři po porážce muslimů u Poitiers v roce 732 přispěli k zušlechtění franckých koní. Ze Španělska a Portugalska se pak dostali i do Ameriky a nejedna vynikající vlastnost mustangů je dědictvím po berberech. V severní Africe je to dodnes jeden z nejrozšířenějších jezdeckých koní, uplatňující se výborně i jako kůň válečný.

Popis a charakteristika:

Berber je teplokrevný kůň, mimořádně skromný a odolný, s charakteristickou úzkou lebkou a výrazným klabonosem. Pouštní podmínky ovlivnily nejen jeho stavbu, tvar kopyt a jejich kvalitu, ale také chody a vydatnost pohybu, pohyblivost a rozměr chřípí a samozřejmě povahu.
Berberští koně jsou rozšířeni po obrovském území severní Afriky, a proto mají mnoho místních rázů. Jsou to vesměs vysocí štíhlí koně, měřící v kohoutku asi 145 - 155 cm, pobřežní typy jsou vyšší. Typickým znakem je hluboký hrudník, poměrně široká, mohutně osvalená prsa, štíhlé, ale silné nohy, výrazný kohoutek a poměrně strmá záď s nízko nasazeným ohonem. Zvláště hlava se zcela liší od příbuzného araba. Původní berberové byli vraníci, tmaví hnědáci, nebo hnědáci. Teprve s příměsí krve arabů se objevili i bělouši. Berber nemá vždy bezvadnou stavbu. Obvykle má poněkud strmou lopatku, zadní nohy někdy se sblíženými hlezny, což je dědictví po horském typu a kopyta mají sklon ke zúžení, někdy bývají dokonce těsná. Rohovina kopyt je tak pevná, že se původně tito koně nekovali. Berbeři vynikají tvrdostí, jsou nesmírně výkonní a schopní snášet těžké podmínky. Jsou neobyčejně obratní a na krátké vzdálenosti dosahují značné rychlosti. Mají vrozený orientační smysl a nebojí se střelby ani hluku. Díky své učenlivosti jsou velmi oblíbeni, i když jejich povaha je poněkud svérázná. Libyjský berber je ušlechtilejší než původní typ, je vyšší a mnohem rychlejší. Berbeři se chovají i u některých afrických kmenů, například v Kamerunu, a jsou velmi ceněni. V Americe se dokonce z mustangů vyčlenil "primitivní berber", který je registrován v samostatné plemenné knize a hodnotí se stejně, jako původní severoafrické plemeno.

Povaha:

Povaha berbera se formovala ve velmi drsných podmínkách, ve společnosti kočovníků, kteří sice svým koním nemohli mnoho nabídnout, ale zato k nim vždycky měli neobyčejně úzký vztah. Následkem toho vznikl kůň bez problémů snášející vedro, sucho, hlad i žízeň a dokonale zdolávající všechny přirozené problémy a překážky. V neklidné severní Africe musel být tento kůň vždycky připraven k boji, a tak se stal ideálním válečným koněm. Je statečný, má pevné nervy, je velice obratný, avšak hřebci bývají poněkud nesnášenliví. Je poměrně dobře ovladatelný, jeho původní majitelé s ním jezdili pouze s ohlávkou nebo s jednoduchým udidlem a také sedla bývala velmi prostá. Berber je nejen dobrý jezdecký kůň, ale ochotně poslouží i jako soumar. Dokonce je zvyklý pravidelně nosit s jezdcem i náklad, zejména vaky s vodou. Pohyb berbera není právě působivý, nemá lehkost araba ani plavnost achaltekince. Je to však zvíře s nesmírným smyslem pro rovnováhu a zejména v horách je velmi spolehlivý díky jistým nohám.

Využití a sport:

Berber byl pravý kočovnický kůň, schopný denně překonávat značné vzdálenosti v neschůdném terénu. Spokojil se s chudou pastvou, podle možností vylepšovanou zrninami. Jak se šířil do světa, získával odlišné vlastnosti. V rámci muslimských jízdních armád se stal typickým válečným koněm, který se později uplaňoval i na straně protivníků, zejména u křesťanských válečníků. V Anglii a Francii z něj jeho rychlost učinila sportovního koně již ve středověku, například oblíbeným koněm Richarda II., manžela Anny České, dcery Karla IV. byl Barbary (grošák), berber vychovaný v královském hřebčíně. Na Iberském poloostrově se berbeři podíleli na vzniku andaluských a lusitánských koní a údajně irský connemara, francouzský limousin a bílí koně z Camargue mají berberské předky. Berber byl také jedním z předků anglického plnokrevníka a podílel se na vzniku mnoha afrických plemen, dnes již zapomenutých.
Berber se s Araby dostal i do východních islámských zemí a tam se podílel na vzniku nebo vylepšení místních koní. Centrem jeho chovu však dodnes zůstává Afrika, a to nejen severní, kde ještě v minulém století pečovala o chov berbera i francouzská armáda, která ho používala pro své jízdní jednotky. Má své místo také u většiny hamitských kmenů, například u Fulanů v Kamerunu. Hlavně má však berber trvalou pozici v chovatelských programech, jeho krev zlepšila vlastnosti i tak renomovaných plemen jako jsou lipicáni, frederiksborgové, frísové a dokonce i starokladrubští koně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DementiQ x) DementiQ x) | Web | 16. října 2010 v 23:29 | Reagovat

Ahoj,na blogu mám článek o rozmazlených dětech. Co si o tom myslíš ,když rodiče nezvládají děti vychovávat a z dítěte vyrůstá "postrach" všech lidí okolo ? Napiš názor sem > http://dementiq-dementiq.blog.cz/1010/rozmazlene-deti
Děkuji za tvůj názor :) A promiň za reklamu,ale nevšimla jsem si nikde rubriky na reklamy :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama